Hvězdy
Více než 20 let se chystám na tuto činnost. Psát. Tak krátká věta. Čtyři písmena a tečka. A přitom s tím souvisí kolik věcí.
Samozřejmě, že když se na něco chystám, mám nějakou představy jaké to bude. I to pak bývá jinak. Například jsem nemohl tušil, že budu text zadávat hlasem.
Technika pokročila. Není snadné s ní držet krok. Ale vyplatí se to. Učím se od dětí.
Věrka dnes ráno našla svůj zápisník. Otevřela 20 let staré poznámky z doby, kdy jsem byl na cestě z Koreje a stěhovali jsme se z Plzně do Horních Počernice.
To co si Věrka poznamenala jsem vnímal stejně. Pán Bůh nás přinesl.
David šel do druhé třídy. Petrušce byly dva roky.
O několik měsíců později se věci zkomplikovaly. Matce amputovali nohu. Já jsem dlouhodobě onemocněl.
Čtyři propustky.
Při první jsme jí s Věrkou navštívili v Dobřanech.
Pak v nemocnici ve Stodě.
Při třetí jsme jeli zase do nemocnice ve Stodě, ale už jsme jí nezastihli. Ráno zemřela. Při čtvrté propustce jsme jeli na pohřeb.
Věrce našli začínající rakovinu. Musela jít na operaci.
Mezi tím nám ukradli auto. Tři děti celoživotně onemocněly.
Havaroval jsem s půjčeným autem. Rázem jsme byli v dluzích.
Začal jsem ztrácet sluch.
Ale kdykoliv jsem se v noci vracel a šel z parkoviště, viděla jsem hvězdy. Připomínaly mi Abrahama, který očekával naplnění Božích zaslíbení.
Bydleli jsme na okraji města. Hvězdy byly krásně vidět.
S pohledem ke hvězdám. To bylo 10 let v Horních Počernicích.
Ve městě nejsou hvězdy vidět. Je tam na ně moc světla.
Když přijíždíte v noci k Plzni, Praze, nebo jinéme velkému městu, je už zdálky na obzoru vidět světlo. Město svou září překryje hvězdy.
Vě městě je vidět kam šlapete. Je dobře vidět na cestu.
Ale hvězdy už tak dobře vidět nejsou.
Tam kdy jsou dobře vidět, zase nebývá vidět kam šlapete.
Pokud vám nejde o hvězdy, nebude se vám tam líbit. Můžete do lecčehos nehezkého šlápnout.
Jako by v tom byla určitá symbolika. Například, že není možné obojí.
V Horních Počernicích jsem přestával chodit.
O co pomaleji jsem se šoural z parkoviště k domu, o to víc jsem měl čas přemýšlet o hvězdách.
Více než 20 let se chystám na tuto činnost. Psát. Tak krátká věta. Čtyři písmena a tečka. A přitom s tím souvisí kolik věcí.
Samozřejmě, že když se na něco chystám, mám nějakou představy jaké to bude. I to pak bývá jinak. Například jsem nemohl tušil, že budu text zadávat hlasem.
Technika pokročila. Není snadné s ní držet krok. Ale vyplatí se to. Učím se od dětí.
Věrka dnes ráno našla svůj zápisník. Otevřela 20 let staré poznámky z doby, kdy jsem byl na cestě z Koreje a stěhovali jsme se z Plzně do Horních Počernice.
To co si Věrka poznamenala jsem vnímal stejně. Pán Bůh nás přinesl.
David šel do druhé třídy. Petrušce byly dva roky.
O několik měsíců později se věci zkomplikovaly. Matce amputovali nohu. Já jsem dlouhodobě onemocněl.
Čtyři propustky.
Při první jsme jí s Věrkou navštívili v Dobřanech.
Pak v nemocnici ve Stodě.
Při třetí jsme jeli zase do nemocnice ve Stodě, ale už jsme jí nezastihli. Ráno zemřela. Při čtvrté propustce jsme jeli na pohřeb.
Věrce našli začínající rakovinu. Musela jít na operaci.
Mezi tím nám ukradli auto. Tři děti celoživotně onemocněly.
Havaroval jsem s půjčeným autem. Rázem jsme byli v dluzích.
Začal jsem ztrácet sluch.
Ale kdykoliv jsem se v noci vracel a šel z parkoviště, viděla jsem hvězdy. Připomínaly mi Abrahama, který očekával naplnění Božích zaslíbení.
Bydleli jsme na okraji města. Hvězdy byly krásně vidět.
S pohledem ke hvězdám. To bylo 10 let v Horních Počernicích.
Ve městě nejsou hvězdy vidět. Je tam na ně moc světla.
Když přijíždíte v noci k Plzni, Praze, nebo jinéme velkému městu, je už zdálky na obzoru vidět světlo. Město svou září překryje hvězdy.
Vě městě je vidět kam šlapete. Je dobře vidět na cestu.
Ale hvězdy už tak dobře vidět nejsou.
Tam kdy jsou dobře vidět, zase nebývá vidět kam šlapete.
Pokud vám nejde o hvězdy, nebude se vám tam líbit. Můžete do lecčehos nehezkého šlápnout.
Jako by v tom byla určitá symbolika. Například, že není možné obojí.
V Horních Počernicích jsem přestával chodit.
O co pomaleji jsem se šoural z parkoviště k domu, o to víc jsem měl čas přemýšlet o hvězdách.
Provázelo mě přemýšlení o Božích zaslíbeních.
Často mě až překvapilo hvězdné nebe.
Bylo nezapomenutelné.
Tady jsem už skoro nemohl dojít od auta k domovním dveřím.
První dvě operace.
Noha, na kterou už jsem nemohl téměř stoupnout.
Invalidní vozík.
Další dvě operace. Druhá noha. Vozík.
A neustále cvičení. Několik ošklivých pádů.
Pak překvapivé zjištění: Tak takhle lidé chodí?
A pak jsem začal chodit jako nikdy před tím!
Pak se ohlásilo srdce.
První záchranka.
Operační sál.
Nová zkušenost s něčím, před čím se nezajistíte.
Čemu se nedá předejít.
Po návratu z nomocnice jsme se rozhodli, že zůstaneme v Praze natrvalo.
Stěhování na Černý Most.
I tady jsou vidět hvězdy.
Jsme tu jedenáctý rok.
Ani jeden z nich nebyl snadných.
Stejně jako v Počernicích.
Ale opět to byly roky, kdy jakoby těžkosti a tma odkrývaly pohled na hvězdy.
Jako kopule hvězdárny.
Už jsem nechodil z parkoviště.
Pracovní noci končily zpěvem ptáků a slunečními paprsky na monitoru.
David, Filip, Petra maturitní plesy.
Když na to vzpomínám, myslím na jedinou, krátkou větu. Milost.
Šest písmen a tečka. Tak málo a přitom nesdělitelně mnoho!
Proč?
Protože nikdy nevíte, který text skutečně něco rozumného obsahuje a který je pouze kulisa, působící zdání skutečnosti.
Nebo reklama, nebo past, a nebo omylem použitá kopie něčeho, co už dávno není.
Přesto má smysl psát. Vždy se nějde čtenář, který se pomyslou láhev vyloví. otevře a pronikne povrchem k jádru věci.
A zjistí, že ten kdo psal to co čte, si dal práci aby vytvořll vzkaz, který mělo smysl najít.
Že tu byl někdo, koho mělo smysl objevit. Kdo o roky, nebo staletí dřív psal to, co stálo za přečtení.
Co zálo za námahu s hledáním srozumitelných formulací, za nalezení láhve, zátky a vhození do vody.
Michael, David opět Doma.
Opět stejná věta. Milost.
Podnikání.
Nová etapa.
Škola života.
Andělům svým přikázal… Ž 91/11
Milost.
Často mě až překvapilo hvězdné nebe.
Bylo nezapomenutelné.
Tady jsem už skoro nemohl dojít od auta k domovním dveřím.
První dvě operace.
Noha, na kterou už jsem nemohl téměř stoupnout.
Invalidní vozík.
Další dvě operace. Druhá noha. Vozík.
A neustále cvičení. Několik ošklivých pádů.
Pak překvapivé zjištění: Tak takhle lidé chodí?
A pak jsem začal chodit jako nikdy před tím!
Pak se ohlásilo srdce.
První záchranka.
Operační sál.
Nová zkušenost s něčím, před čím se nezajistíte.
Čemu se nedá předejít.
Po návratu z nomocnice jsme se rozhodli, že zůstaneme v Praze natrvalo.
Stěhování na Černý Most.
I tady jsou vidět hvězdy.
Jsme tu jedenáctý rok.
Ani jeden z nich nebyl snadných.
Stejně jako v Počernicích.
Ale opět to byly roky, kdy jakoby těžkosti a tma odkrývaly pohled na hvězdy.
Jako kopule hvězdárny.
Už jsem nechodil z parkoviště.
Pracovní noci končily zpěvem ptáků a slunečními paprsky na monitoru.
David, Filip, Petra maturitní plesy.
Když na to vzpomínám, myslím na jedinou, krátkou větu. Milost.
Šest písmen a tečka. Tak málo a přitom nesdělitelně mnoho!
Proč?
Protože nikdy nevíte, který text skutečně něco rozumného obsahuje a který je pouze kulisa, působící zdání skutečnosti.
Nebo reklama, nebo past, a nebo omylem použitá kopie něčeho, co už dávno není.
Přesto má smysl psát. Vždy se nějde čtenář, který se pomyslou láhev vyloví. otevře a pronikne povrchem k jádru věci.
A zjistí, že ten kdo psal to co čte, si dal práci aby vytvořll vzkaz, který mělo smysl najít.
Že tu byl někdo, koho mělo smysl objevit. Kdo o roky, nebo staletí dřív psal to, co stálo za přečtení.
Co zálo za námahu s hledáním srozumitelných formulací, za nalezení láhve, zátky a vhození do vody.
Michael, David opět Doma.
Opět stejná věta. Milost.
Podnikání.
Nová etapa.
Škola života.
Andělům svým přikázal… Ž 91/11
Milost.