Černé myšlenky

Už od dětství mi nikdo nemusel říkat, že je peklo. Věděl jsem to, zažíval jsem to. Často jsem byl přeplněný černými myšlenkami. Už to bylo kus pekla. Žít s tímto závažím a neudělat to, co jsem měl chuť udělat. Zoufale nechtěl být co jsem byl.

Jen Bůh dokáže přehodit výhybku z pekla do života.

Od dětství jsem věřil. Matka nám s bratrem četla z Bible. Věděl jsem všechno. Hrál jsem při bohoslužbách na harmonium. Několik let, většinou na přelomu starého a nového roku jsem se chtěl změnit, ale nešlo to.

Na okolí jsem působil jako příklad slušného člověka. Skutečnost byla jiná.
Nebýt od dětství nemocný, asi bych žil podle toho kam mě to táhlo. Byl jsem zralý na problémy. Ale vypadal jsem jako slušňák.

Jednou v zimě po večerní bohoslužbě jsem usedl do promrzlého trabanta a chtěl jet domů. - Bylo mi jako by v autě někdo byl. - Znal jsem ten pocit. Vždycky ho provázel strach.

Tentokrát jsem věděl, že ten, kdo je na zadním sedadle je dobrý. Bylo to fajn. Nechtěl jsem ho ztratit. - Pak ale přicházely chvíle, kdy mi jeho přítomnost nebyla příjemná. To když jsem se chtěl „pomazlit“ se svými černými myšlenkami. - Kdyby se tak na chvíli otočil a nebyl tu. - A bylo to. Svědomí bylo v pohodě, ale zas jsem byl sám.

Začalo mi docházet, že oboje není možné. - Trvalo roky, než jsem vyhodil poslední „černou myšlenku“. Tentokrát bez pocitu, že přicházím o něco po čem budu stále dychtit. Už jsme o to nestál. Přál jsem si, aby zůstal. - Mé nitro se hojilo. Bylo mi jako v pohádce o černokněžníkovi na kterém praskaly obruče kouzel. Jedna po druhé. Člověk se nestačil divit. - Prásk. Tak i tohle jsem nebyl já? I toto byl „nádor“ (něco, s čím jsem původně neměl nic společného, co jsem nebyl já, ale co jsem postupně přijal za své, za součást své identity. Za něco co jsem a s čím se musím smířit, čeho se nikdy nezbavím. A pak jsem z toho najednou byl venku. Koukal jsem na to z bezpečné vzdálenosti. Bylo to pryč. Bůh mě toho zbavil.

Nebylo to rychlé ani snadné. - Rvalo se to ve mně. Byly chvíle, kdy jsem o nové skutečnosti, kterou jsem žil nepochyboval. Přicházely ale i chvíle, kdy mi bylo hodně těžko. Nevěděl jsem co je realita a co sen. Je jen Boží milost, že jsem se obrazně řečeno šel stále dál. Bylo mi jako narkomanovi, který začne abstinovat a ptá se sám sebe co se to s ním děje. Je možné, že neberu, když to roky nešlo? Nebo neberu proto, že jsem vlastně jikdy nebyl závislák? Stačilo by sice jak se říká vzít rozum do hrsti a optal se známých. Ale co když ani oni nevěří že prožívám něco skutečně nového. To nejvěrohodnější co jsem mohl dělat bylo pokračovat v tom, co bylo nové a dobré. A věřit, že Ten, kdo dal nový a dobrý začátek, dá i dobré pokračování.

V nejtěžších měsících jsem si vzpomněl na kněze, který prožíval ve vězení těžké chvíle. Pomohlo mu, že si zapíchl špendlík do klopy a řekl si, že dokud ho nevyndá, věří.
Udělal jsem něco podobného.
Vzal jsem každý večer diář, když jsem ten den prožil něco, za co jsem byl rád, za co jsem mohl být Bohu vděčný, udělal jsem hvězdičku. - Časem mě překvapilo, že nebyl den, u kterého by nebyla hvězdička.

I v době, kterou jsem vnímal jako neradostnou, jsem nad sebou měl hvězdnou klenbu a nebyl jsem sám. - Jen jsem Ho přes mraky obtíží nevnímal tak jako jindy.