Modlitby
Dosedl jsem na lavičku. Před vchodem do pavilonu S ve Vinohradské nemocnici byl stín. Začínal rekordně parný týden. Nebylo mi dobře. Věrka s Petrou jely zaparkovat.
Před dvanácti lety mě sem přivezla záchranka. V noci se mi tenkrát udělalo nepředstavitelně špatně, netušil jsem, co se mnou je. Téměř jsem omdlel. Nechtěl jsem budit Věrku.
Ráno jsem se posadil a bylo to tu zas. Mohl jsem jen ležet. Dělalo se mi zle i při pohybu očima.
To už byla Věrka vzhůru. Chystala děti do školy.
Zavolali jsme kamarádovi, který pracoval jako lékař na záchrance. Nebylo ani sedm hodin. Za chvilku přijel. Právě mu končila služba. Hned volal RLP a už mě vezli.
Z okna sanitky jsem viděl jen azurovou oblohu a na ní bílé, zvolna mizící stopy po letadlech.
Bylo chladné, krásné, slunečné, podzimní, říjnové pondělní ráno.
Bydleli jsme pod přistávacím koridorem ruzyňského letiště. A tak bílé, sluncem ozářené stopy na modré obloze nebyly nic výjimečného.
Tentokrát vytvořily kříž. Nebyl vzpřímený, ale nakloněný.
Jakoby ho někdo přinesl na ramenou a umístil přesně do okénka sanitky.
Potěšilo mě to.
Vzpomněl jsem si, jak jsme s Věrkou hledali byt pro rodiče.
Zdálo se, že to nemožné. Ale bylo to nutné.
Zarážela mě Věrčina jistota. Víra, že ho seženeme.
Rodiče jsme už nemohli nechat samotné v Plzni.
Dva roky před tím byl dědeček na operaci s rakovinou. Delší dobu byli u nás. Babička už byla téměř slepá.
Já byl v té době na ortopedii.
Nemožné se stalo skutečností. Našli jsme krásně položený, finančně dostupný byt a před měsícem jsme rodiče přestěhovali.
Pak přišel tento den.
Všecko se zastavilo. Povinnosti odpadly. Najednou bylo dost času. Skoro až víc než dost. Bylo o čem přemýšlet.
Už během roznášení inzerátů a hledání co ještě bychom mohli udělat, jsem si uvědomil, že nás Pán Bůh připravuje, na něco, co nebude snadné, a že zkušenost s Jeho pomocí, kterou prožijeme při shánění bytu pro rodiče nás má povzbudit, abychom zvládli těžkosti, které přijdou.
Ležel jsem v sanitce a bylo mi jasné, že to co prožívám není náhoda. Zalila mě vděčnost a očekávání. Netušil jsem co bude, ale věděl jsem, že je to v Božích rukou, v Boží režii. Že jde o Boží cestu pro mě, pro nás s Věrkou, pro naší rodinu.
Byly to těžké chvíle pro nás oba, ale byli jsme připraveni.
Věrka už několik let řídila, takže mohla odvézt děti do školy. O rodiče bylo postaráno, bydleli kousek od nás.
A já měl za sebou víc podobných situací. Situací, kdy se náhle jakoby ocitnete na toboganu, kterým letíte kamsi, nemůžete nic dělat a víte, že je to tak dobře, a že v tom nejste sami.
Tenkrát mě vezli do Vinohradské nemocnice. Druhý dne odpoledne udělali elektrickou kardioverzi. O několik dní později diagnostikovali flutter. Měl jsem štěstí. Uvolnil se termín pro ablaci. Po několika týdnech jsem mohl jít domů. Zaléčený na deset let.
Roky mého služebního pověření v Praze se chýlily ke konci. Rozhodli jsem se zde zůstat.
Před osmi lety jsme se přistěhovali z Plzně. Oba, Věrka i já jsme prožili Boží povolání udělat tento nejistý, pro nás hodně riskantní krok víry.
V podmínkách mého celoživotního onemocnění jsem byl v činnostech jako stěhování téměř zcela odkázaný na pomoc druhých.
V Plzni jsme mohli přijít o byt.
Mohlo se stát, že to v Praze nezvládneme.
Děti byli malé. Petře byli dva, Filipovi tři roky. Michael šel do první, David do druhé třídy.
Ale Věděli jsme, že právě tudy vede naše další cesta.
Toto vědomí nás provázelo, když mi zemřela matka, když nám ukradli auto, když náhle a na celý život onemocněly tři ze čtyř dětí, když u Věrky objevili zárodky rakoviny, když jsem na několik měsíců onemocněl a dlouho téměř neslyšel, když jsem poprvé v životě ošklivě, vlastní vinou havaroval.
Přece nás sem Bůh neposlal, aby nás zničil, řekla jednou večer Věrka.
V té větě bylo vyjádřeno vše, co jsme prožívali: nejistota, bolest, ale i vědomí, že jsme tam kde máme být.
O několik let později, kdy už jsem téměř přestával chodit, jsem dostal možnost podstoupit několik riskantní operací.
Nabídku jsem přijal. O dva roky později jsme se přišlo na diagnózu mého onemocnění a zároveň diagnózu onemocnění dětí.
Byli jsme první republice. Zvláštní prvenství.
Po nějaké době od rozhodnutí zůstat v Praze jsme dostali byt.
Po přestěhování mě opět odvezla záchranka. Ablace vydržela.
O dva roky později onemocněla z vyčerpání Věrka.
Dva toky před tím zemřel dědeček a Věrce ke třem nemocným dětem a nemocnému manželovi přibyla ještě starost o slepou maminku.
Musel jsem skončit v práci.
Začala nová životní etapa.
Podnikání.
Chodil jsem stále líp, přibyly těžkosti se srdce, tápal jsem v novém oboru, ale mohl jsem pracovat doma a pomáhat s dětmi.
Filip a Petra šli na podobné operace nohou jako já. Končili základní školu. Zas jsme Nevěděli kudy dál.
Během operací hodně zameškali.
Dvakrát po sobě korekční osteotomie, dvakrát sádra, rekonvalescence, rehabilitace, učit se chodit na téměř nové, opravené noze, k tomu zátěž celoživotního onemocnění.
Bylo to jiné, než když si zdravý člověk zlomí nohu.
Nečekaně se Filipovi a Petře otevřela možnost studovat na soukromé obchodní akademii a mě možnost, učil.
Děti už odmaturovaly. Čtyři roky, na které oba rádi vzpomínají, uběhly velmi rychle.
Na dva roky kdy jsem učil, anglicky a česky, celkem čtyři předměty také rád vzpomínám.
Předpokládal jsem, že si zopakuji angličtinu a hodně nového se naučím.
Stalo se.
Během příprav dvojjazyčných zadání i od studentů. Měl jsem štěstí na skvělé, nevšední studenty.
Po dvou letech jsem cítil, že ubývají síly a také, a to bylo důležité, jsem se chtěl věnovat už pouze své hlavní činnosti, psaní.
Tedy tomu, o čem jsem přemýšlel už mnoho let.
A zároveň tomu, při čem jsem si často téměř zoufal a při čem jsem většinou doslova trpěl.
Pomohly mi zkušenosti z obchodní akademie. Ale na mnoho věcí jsem ještě musel pracně přicházet.
Dosedl jsem na lavičku. Před vchodem do pavilonu S ve Vinohradské nemocnici byl stín. Začínal rekordně parný týden. Nebylo mi dobře. Věrka s Petrou jely zaparkovat.
Před dvanácti lety mě sem přivezla záchranka. V noci se mi tenkrát udělalo nepředstavitelně špatně, netušil jsem, co se mnou je. Téměř jsem omdlel. Nechtěl jsem budit Věrku.
Ráno jsem se posadil a bylo to tu zas. Mohl jsem jen ležet. Dělalo se mi zle i při pohybu očima.
To už byla Věrka vzhůru. Chystala děti do školy.
Zavolali jsme kamarádovi, který pracoval jako lékař na záchrance. Nebylo ani sedm hodin. Za chvilku přijel. Právě mu končila služba. Hned volal RLP a už mě vezli.
Z okna sanitky jsem viděl jen azurovou oblohu a na ní bílé, zvolna mizící stopy po letadlech.
Bylo chladné, krásné, slunečné, podzimní, říjnové pondělní ráno.
Bydleli jsme pod přistávacím koridorem ruzyňského letiště. A tak bílé, sluncem ozářené stopy na modré obloze nebyly nic výjimečného.
Tentokrát vytvořily kříž. Nebyl vzpřímený, ale nakloněný.
Jakoby ho někdo přinesl na ramenou a umístil přesně do okénka sanitky.
Potěšilo mě to.
Vzpomněl jsem si, jak jsme s Věrkou hledali byt pro rodiče.
Zdálo se, že to nemožné. Ale bylo to nutné.
Zarážela mě Věrčina jistota. Víra, že ho seženeme.
Rodiče jsme už nemohli nechat samotné v Plzni.
Dva roky před tím byl dědeček na operaci s rakovinou. Delší dobu byli u nás. Babička už byla téměř slepá.
Já byl v té době na ortopedii.
Nemožné se stalo skutečností. Našli jsme krásně položený, finančně dostupný byt a před měsícem jsme rodiče přestěhovali.
Pak přišel tento den.
Všecko se zastavilo. Povinnosti odpadly. Najednou bylo dost času. Skoro až víc než dost. Bylo o čem přemýšlet.
Už během roznášení inzerátů a hledání co ještě bychom mohli udělat, jsem si uvědomil, že nás Pán Bůh připravuje, na něco, co nebude snadné, a že zkušenost s Jeho pomocí, kterou prožijeme při shánění bytu pro rodiče nás má povzbudit, abychom zvládli těžkosti, které přijdou.
Ležel jsem v sanitce a bylo mi jasné, že to co prožívám není náhoda. Zalila mě vděčnost a očekávání. Netušil jsem co bude, ale věděl jsem, že je to v Božích rukou, v Boží režii. Že jde o Boží cestu pro mě, pro nás s Věrkou, pro naší rodinu.
Byly to těžké chvíle pro nás oba, ale byli jsme připraveni.
Věrka už několik let řídila, takže mohla odvézt děti do školy. O rodiče bylo postaráno, bydleli kousek od nás.
A já měl za sebou víc podobných situací. Situací, kdy se náhle jakoby ocitnete na toboganu, kterým letíte kamsi, nemůžete nic dělat a víte, že je to tak dobře, a že v tom nejste sami.
Tenkrát mě vezli do Vinohradské nemocnice. Druhý dne odpoledne udělali elektrickou kardioverzi. O několik dní později diagnostikovali flutter. Měl jsem štěstí. Uvolnil se termín pro ablaci. Po několika týdnech jsem mohl jít domů. Zaléčený na deset let.
Roky mého služebního pověření v Praze se chýlily ke konci. Rozhodli jsem se zde zůstat.
Před osmi lety jsme se přistěhovali z Plzně. Oba, Věrka i já jsme prožili Boží povolání udělat tento nejistý, pro nás hodně riskantní krok víry.
V podmínkách mého celoživotního onemocnění jsem byl v činnostech jako stěhování téměř zcela odkázaný na pomoc druhých.
V Plzni jsme mohli přijít o byt.
Mohlo se stát, že to v Praze nezvládneme.
Děti byli malé. Petře byli dva, Filipovi tři roky. Michael šel do první, David do druhé třídy.
Ale Věděli jsme, že právě tudy vede naše další cesta.
Toto vědomí nás provázelo, když mi zemřela matka, když nám ukradli auto, když náhle a na celý život onemocněly tři ze čtyř dětí, když u Věrky objevili zárodky rakoviny, když jsem na několik měsíců onemocněl a dlouho téměř neslyšel, když jsem poprvé v životě ošklivě, vlastní vinou havaroval.
Přece nás sem Bůh neposlal, aby nás zničil, řekla jednou večer Věrka.
V té větě bylo vyjádřeno vše, co jsme prožívali: nejistota, bolest, ale i vědomí, že jsme tam kde máme být.
O několik let později, kdy už jsem téměř přestával chodit, jsem dostal možnost podstoupit několik riskantní operací.
Nabídku jsem přijal. O dva roky později jsme se přišlo na diagnózu mého onemocnění a zároveň diagnózu onemocnění dětí.
Byli jsme první republice. Zvláštní prvenství.
Po nějaké době od rozhodnutí zůstat v Praze jsme dostali byt.
Po přestěhování mě opět odvezla záchranka. Ablace vydržela.
O dva roky později onemocněla z vyčerpání Věrka.
Dva toky před tím zemřel dědeček a Věrce ke třem nemocným dětem a nemocnému manželovi přibyla ještě starost o slepou maminku.
Musel jsem skončit v práci.
Začala nová životní etapa.
Podnikání.
Chodil jsem stále líp, přibyly těžkosti se srdce, tápal jsem v novém oboru, ale mohl jsem pracovat doma a pomáhat s dětmi.
Filip a Petra šli na podobné operace nohou jako já. Končili základní školu. Zas jsme Nevěděli kudy dál.
Během operací hodně zameškali.
Dvakrát po sobě korekční osteotomie, dvakrát sádra, rekonvalescence, rehabilitace, učit se chodit na téměř nové, opravené noze, k tomu zátěž celoživotního onemocnění.
Bylo to jiné, než když si zdravý člověk zlomí nohu.
Nečekaně se Filipovi a Petře otevřela možnost studovat na soukromé obchodní akademii a mě možnost, učil.
Děti už odmaturovaly. Čtyři roky, na které oba rádi vzpomínají, uběhly velmi rychle.
Na dva roky kdy jsem učil, anglicky a česky, celkem čtyři předměty také rád vzpomínám.
Předpokládal jsem, že si zopakuji angličtinu a hodně nového se naučím.
Stalo se.
Během příprav dvojjazyčných zadání i od studentů. Měl jsem štěstí na skvělé, nevšední studenty.
Po dvou letech jsem cítil, že ubývají síly a také, a to bylo důležité, jsem se chtěl věnovat už pouze své hlavní činnosti, psaní.
Tedy tomu, o čem jsem přemýšlel už mnoho let.
A zároveň tomu, při čem jsem si často téměř zoufal a při čem jsem většinou doslova trpěl.
Pomohly mi zkušenosti z obchodní akademie. Ale na mnoho věcí jsem ještě musel pracně přicházet.
Bylo po vyšetření. Termín nástupu domluvený. Odcházeli jsme.
Necítil jsem se vyjít ze stínu.
Dosedl jsem na stejnou lavičku. Věrka šla pro auto.
Doma jsem naskenoval zprávy pro praktického lékaře. Za dva měsíce nastupuji.
Původně jsem na ablaci měl jít do jiné nemocnice. Tam, kam mě v posledních měsících několikrát odvézli na elektrickou kardioverzi.
Je to zákrok známý z filmů.
Uspí vás, přiloží elektrody a prásk!
Pacient nadletí a srdce skočí zpět do svého správného rytmu.
Je to nouzové, ale jediné řešení mého typu flutteru, ablace je jediná léčba.
Zavést do srdce katetr, sondu a elektro frekvenčně vypálit jizvu v místě kudy běhá závadný impuls.
Tím se přeruší vodivá cesta způsobující flutter, několikanásobně zrychlená srdeční akce, kmitání.
Srdce pracuje na vyšší frekvenci, ale krve z něj nestačí odcházet. Tělo je nedostatečně zásobené kyslíkem a brání se ztrátou vědomí.
Dva roky před první ablací jsem byl na čtyřech korekčních osteotomiích. Vždy na ortopedii.
Korekce tvaru kosti. Srovnání. Kost se přeřízne, vyřízne klín, dá se zpět k sobě, spojí kovovou dlahou a upevní šrouby.
Měl jsme nohy tak zdeformované, že bylo každou nutné rovnat na dvakrát.
Čtyři dlahy a něco přes 20 šroubů mi zůstalo.
Doktor, který mě operoval: něco tak hrozného jsem v životě neviděl, vůbec nevím co s tím budu dělat.
Ale vedl si skvěle. Průběh operací jsem mohl sledovat na monitoru.
A díky Nohu stojím. Chodím.
Na rovných nohách jsme nestál víc než čtyřicet let.
Naposledy když mi byly tři roky. Jaké to bylo si nepamatuji. Ale mám poktku na které je to vidět.
Pak jsem onemocněl.
Když jsem se po operacích o berlích učil první kroky, byl jsem v euforii: tak takhle lidi chodí!
Bylo to zoufalé šourání. Ale mé deformované nohy už byly v propadlišti dějin. Už to byla historie.
To co dřív nebylo možné změnit, bylo jiné.
Zbývalo nohy rozcvičit. A to nebylo snadné, pohodlné ani bezbolestné.
Ale bylo to možné.
Pomohly roky zkušeností s cyklistikou a mnoho náhodně objevených drobností.
Když jsem nedokázal sedět na rotopedu, přivázal jsem k němu klekátko.
Z lázní jsem věděl jsem, že předepsané procedury nestačí. V tělocvičně jsem proto trávil mnohem víc času než jsem musel.
Z pokoje do tělocvičny jsem jezdil na vozíku a hodiny cvičil.
Jednou jsem skvělé rehabilitační sestřičce řekl, že bych chtěl běhat.
Její odpověď byla nezapomenutelná: budeme dělat jako kdyby to šlo.
Po letech jsem jí potkal, byla nadšená.
Poprvé v životě byly nohy ve správném postavení.
Musely se zhojit jizvy, srůst kosti a nesměly ztuhnout kolenní vazy. Jedna z korekcí se musela dělat v kolenou.
Začaly se vytvářet svaly, které jsem nikdy před tím neměl.
Chodili jsme s společně s dětmi na rehabilitaci.
Čas od času pan doktor měřil objem svalů. Jednou řekl: myopatii nemáte, ale co vám je, to bude muset říct někdo chytřejší.
Byl to zodpovědný, férový lékař. Člověk na svém místě.
Dokázal zpochybnit diagnózu, která mě provázela po většinu života.
Pak věci nabraly rychlejší spád.
Na genetice se našel náš pracně vyplněný rodinný dotazník, kvůli kterému jsem o několik let dřív kontaktoval široké příbuzenstvo. Pak se ztratil.
Někteří příbuzní mezitím zemřeli a kopii jsem neměl.
Začala se nám věnovat skvělá paní profesorka.
Skvělá profesně i lidsky.
Když vyrůstáte v častém kontaktu s lékaři a opakovaně v nemocnicích, začnete si všímat a poznávat komu můžete věřit.
Naučíte se rozeznávat, kdo umí a je tím kým se jeví být a kdo si myslí, že umí a zdaleka není ani tím, na koho si hraje.
Jeden moudrý pan farář mi řekl: lékaři si přivlastňují autoritum která jim nenáleží.
Mohu doplnit jediné slovo: někteří.
Paní profesorka nás podepřela jako člověk a pomohla nám jako špičkový lékař.
Dokázala s námi jednat jako s rodiči nemocných dětí. Nepředváděla se.
Jednala jako ten kdo umí a nemusí si to stále dokazovat a oslňovat druhé.
Před svatbou jsem měl možnost jít na špičkové vyšetření k nejlepšímu lékaři v daném oboru.
Dotaz zněl: mám myopatii? mohu mít děti?
Výsledek vyšetření byl jasný: můžete mít dětí kolik chcete, myopatii nemáte.
Myopatii jsem skutečně neměl. Já ani děti. Měli jsme nemoc, která byla ve světě známá ve 200 případech: v Japonsku, v Indii a, v Izraeli. Nebyla ani v českých číselnících diagnóz.
Zprávy byly neskenované a odeslané.
Lékař, se kterým jsem ve Vinohradské nemocnici domluvil termín, působil velmi dobře.
Byl jsem vděčný za rozhodnutí jít i v tomto případě tam, kde jsem už jednou měl dobrou zkušenost.
Michael s Filipem přijeli z práce.
Po sedmi letech v drogách je čistý.
Během jeho léčení, našel Filip práci. Pro sebe i pro něj.
Dal do pořádku vztahy v rodině i vztah k Bohu.
Musel jít ještě k soudu. Bylo zastaveno jeho stíhání.
Filip se připravuje na studium teologie a Petra udělala výborně přijímačky na vysokou školu.
Všichni tři mají obecenství do kterého chodí rádi.
Filip s Petrou píší. Inspirovali mě.
Podle rozpisu jsem napsal zamyšlení k 29. kapitole Genesis
, jako přání Věrce k našemu 29 výročí svatby
.
Nejstarší David, se po letech duchovně vrací.
Věrka mohla po více než dvaceti letech v domácnosti s dětmi nastoupit do zaměstnání, kam chodí ráda a která nás finančně zachránilo.
Skutečně jsem prošli dlouhým, obtížným, asi osm let trvajícím údolím. Mnohokrát jsme nevěděli co bude.
Během té doby jsem se několikrát zastavil pod okny bytu, kde bydleli babička s dědou ke krátkému zavzpomínání a k modlitbě. Babička už také odešla za dědou.
Byt už patří někomu jinému. Ale to, co jsme s Věrkou prožili, zůstává a přetrvá na věčnost.
Jako oltáře které stavěl Abraham.
Kdo šel kolem vyděl kameny. Abraham viděl víc. Byla to jeho místa setkání s Bohem.
Okna kudy se díval domů.
Místa odkud viděl naplnění Božích zaslíbení.
Místa, kde čerpal trpělivost a sílu. A tak dosáhl naplnění Božích slibů.
K napsání těchto řádek mě inspirovali přátelé z Dobré zprávy ve Štěrboholech, kteří nás už několik let trpělivě provázejí a podepírají vytrvalými modlitbami.
Necítil jsem se vyjít ze stínu.
Dosedl jsem na stejnou lavičku. Věrka šla pro auto.
Doma jsem naskenoval zprávy pro praktického lékaře. Za dva měsíce nastupuji.
Původně jsem na ablaci měl jít do jiné nemocnice. Tam, kam mě v posledních měsících několikrát odvézli na elektrickou kardioverzi.
Je to zákrok známý z filmů.
Uspí vás, přiloží elektrody a prásk!
Pacient nadletí a srdce skočí zpět do svého správného rytmu.
Je to nouzové, ale jediné řešení mého typu flutteru, ablace je jediná léčba.
Zavést do srdce katetr, sondu a elektro frekvenčně vypálit jizvu v místě kudy běhá závadný impuls.
Tím se přeruší vodivá cesta způsobující flutter, několikanásobně zrychlená srdeční akce, kmitání.
Srdce pracuje na vyšší frekvenci, ale krve z něj nestačí odcházet. Tělo je nedostatečně zásobené kyslíkem a brání se ztrátou vědomí.
Dva roky před první ablací jsem byl na čtyřech korekčních osteotomiích. Vždy na ortopedii.
Korekce tvaru kosti. Srovnání. Kost se přeřízne, vyřízne klín, dá se zpět k sobě, spojí kovovou dlahou a upevní šrouby.
Měl jsme nohy tak zdeformované, že bylo každou nutné rovnat na dvakrát.
Čtyři dlahy a něco přes 20 šroubů mi zůstalo.
Doktor, který mě operoval: něco tak hrozného jsem v životě neviděl, vůbec nevím co s tím budu dělat.
Ale vedl si skvěle. Průběh operací jsem mohl sledovat na monitoru.
A díky Nohu stojím. Chodím.
Na rovných nohách jsme nestál víc než čtyřicet let.
Naposledy když mi byly tři roky. Jaké to bylo si nepamatuji. Ale mám poktku na které je to vidět.
Pak jsem onemocněl.
Když jsem se po operacích o berlích učil první kroky, byl jsem v euforii: tak takhle lidi chodí!
Bylo to zoufalé šourání. Ale mé deformované nohy už byly v propadlišti dějin. Už to byla historie.
To co dřív nebylo možné změnit, bylo jiné.
Zbývalo nohy rozcvičit. A to nebylo snadné, pohodlné ani bezbolestné.
Ale bylo to možné.
Pomohly roky zkušeností s cyklistikou a mnoho náhodně objevených drobností.
Když jsem nedokázal sedět na rotopedu, přivázal jsem k němu klekátko.
Z lázní jsem věděl jsem, že předepsané procedury nestačí. V tělocvičně jsem proto trávil mnohem víc času než jsem musel.
Z pokoje do tělocvičny jsem jezdil na vozíku a hodiny cvičil.
Jednou jsem skvělé rehabilitační sestřičce řekl, že bych chtěl běhat.
Její odpověď byla nezapomenutelná: budeme dělat jako kdyby to šlo.
Po letech jsem jí potkal, byla nadšená.
Poprvé v životě byly nohy ve správném postavení.
Musely se zhojit jizvy, srůst kosti a nesměly ztuhnout kolenní vazy. Jedna z korekcí se musela dělat v kolenou.
Začaly se vytvářet svaly, které jsem nikdy před tím neměl.
Chodili jsme s společně s dětmi na rehabilitaci.
Čas od času pan doktor měřil objem svalů. Jednou řekl: myopatii nemáte, ale co vám je, to bude muset říct někdo chytřejší.
Byl to zodpovědný, férový lékař. Člověk na svém místě.
Dokázal zpochybnit diagnózu, která mě provázela po většinu života.
Pak věci nabraly rychlejší spád.
Na genetice se našel náš pracně vyplněný rodinný dotazník, kvůli kterému jsem o několik let dřív kontaktoval široké příbuzenstvo. Pak se ztratil.
Někteří příbuzní mezitím zemřeli a kopii jsem neměl.
Začala se nám věnovat skvělá paní profesorka.
Skvělá profesně i lidsky.
Když vyrůstáte v častém kontaktu s lékaři a opakovaně v nemocnicích, začnete si všímat a poznávat komu můžete věřit.
Naučíte se rozeznávat, kdo umí a je tím kým se jeví být a kdo si myslí, že umí a zdaleka není ani tím, na koho si hraje.
Jeden moudrý pan farář mi řekl: lékaři si přivlastňují autoritum která jim nenáleží.
Mohu doplnit jediné slovo: někteří.
Paní profesorka nás podepřela jako člověk a pomohla nám jako špičkový lékař.
Dokázala s námi jednat jako s rodiči nemocných dětí. Nepředváděla se.
Jednala jako ten kdo umí a nemusí si to stále dokazovat a oslňovat druhé.
Před svatbou jsem měl možnost jít na špičkové vyšetření k nejlepšímu lékaři v daném oboru.
Dotaz zněl: mám myopatii? mohu mít děti?
Výsledek vyšetření byl jasný: můžete mít dětí kolik chcete, myopatii nemáte.
Myopatii jsem skutečně neměl. Já ani děti. Měli jsme nemoc, která byla ve světě známá ve 200 případech: v Japonsku, v Indii a, v Izraeli. Nebyla ani v českých číselnících diagnóz.
Zprávy byly neskenované a odeslané.
Lékař, se kterým jsem ve Vinohradské nemocnici domluvil termín, působil velmi dobře.
Byl jsem vděčný za rozhodnutí jít i v tomto případě tam, kde jsem už jednou měl dobrou zkušenost.
Michael s Filipem přijeli z práce.
Po sedmi letech v drogách je čistý.
Během jeho léčení, našel Filip práci. Pro sebe i pro něj.
Dal do pořádku vztahy v rodině i vztah k Bohu.
Musel jít ještě k soudu. Bylo zastaveno jeho stíhání.
Filip se připravuje na studium teologie a Petra udělala výborně přijímačky na vysokou školu.
Všichni tři mají obecenství do kterého chodí rádi.
Filip s Petrou píší. Inspirovali mě.
Podle rozpisu jsem napsal zamyšlení k 29. kapitole Genesis
, jako přání Věrce k našemu 29 výročí svatby
. Nejstarší David, se po letech duchovně vrací.
Věrka mohla po více než dvaceti letech v domácnosti s dětmi nastoupit do zaměstnání, kam chodí ráda a která nás finančně zachránilo.
Skutečně jsem prošli dlouhým, obtížným, asi osm let trvajícím údolím. Mnohokrát jsme nevěděli co bude.
Během té doby jsem se několikrát zastavil pod okny bytu, kde bydleli babička s dědou ke krátkému zavzpomínání a k modlitbě. Babička už také odešla za dědou.
Byt už patří někomu jinému. Ale to, co jsme s Věrkou prožili, zůstává a přetrvá na věčnost.
Jako oltáře které stavěl Abraham.
Kdo šel kolem vyděl kameny. Abraham viděl víc. Byla to jeho místa setkání s Bohem.
Okna kudy se díval domů.
Místa odkud viděl naplnění Božích zaslíbení.
Místa, kde čerpal trpělivost a sílu. A tak dosáhl naplnění Božích slibů.
K napsání těchto řádek mě inspirovali přátelé z Dobré zprávy ve Štěrboholech, kteří nás už několik let trpělivě provázejí a podepírají vytrvalými modlitbami.