Před čtyřiceti lety
Opět jsem onemocněl.
Je to neustálý kolotoč.
Cvičím, trochu se seberu, zesílím ... a onemocním.
Většinou na dlouho...
A co jsem nacvičil je pryč.
Pak začnu znovu cvičit a znovu onemocním.
Téměř neustálé těžkosti s dutinami mě stápí snad víc než to, že nemohu pořádně chodit.
Aspoň, že mám nohy.
Tu a tam se stane, že jsem úplně na dně. Těžký den. Všecko se na mě sesype. Topím se v beznaději. Bolím mě nohy, motá se mi hlava. Sotva se vleču.
Drtí mě představa, že to takhle půjde ještě spoustu let. Nejraději bych to už měl za sebou. Nevidím na krok.
Pak jsou dny, kdy je mi líp.
Potřeboval bych si něco z těch lepších dní nechat na ty horší. Aby to pak nebylo tak zlé.
Nejhorší je, že ani nepoznám, kdy je dobře a kdy zle.
Vleču se, je mi jako v mlýnku na maso a kolikrát až po dlouhé době mi začne docházet, že jsem zas tam, kde to už znám.
Při jedné dlouhé nemoci se mě otec denně ráno ptal jak mi je. Vždy jsem řek: Je mi líp.
Ale to jsi říkal včera taky.
Aspoň vidíš jak mi bylo zle.
Jsem odkázaný na auto. Mám Trabanta, postrach silnic a hlavně řidičů Embéček, které s chutí předjíždím. Hlavně při rozjezdech. Nečekají to.
Občas musím do dílničky v garáži Trabant klubu.
Někdy zjistí, že jde ztuha otáčet volantem. Promažou přední čepy a já mám v prvních zatáčkách problém nevyletět ze silnice jak jde řízení lehce.
Připomíná mi to mé nemoci. Často mi je mizerně. Nemá smysl se tím zabývat. A pak to najednou nejde vůbec.
Od určitého věku mě začaly odvážet sanitky. Podle toho jsem poznal, že je zle. Nedalo se vypozorovat, kdy to přijde.
Využíval jsem čas, když to šlo. Nikdy jsem nevěděl, kdy to zas nepůjde.
V podstatě to byla dobrá příprava na život.
Život se zátěží.
Pod tlakem.
Jednou už jako kazatel, na druhé a poslední farnosti, jsem po nedělním obědě dopíjel poslední kapky z pet láhve. Napadlo mě vysát z ní vzduch. Promáčkla se.
Ještě jsme seděli u stolu. Děti s manželkou mě pozorovaly.
Ještě jsem trochu snížil tlak a pravil: Pod takovýmhle tlakem tu žijeme.
Připadalo mi to jako dobrý vtip.
Opět jsem onemocněl.
Je to neustálý kolotoč.
Cvičím, trochu se seberu, zesílím ... a onemocním.
Většinou na dlouho...
A co jsem nacvičil je pryč.
Pak začnu znovu cvičit a znovu onemocním.
Téměř neustálé těžkosti s dutinami mě stápí snad víc než to, že nemohu pořádně chodit.
Aspoň, že mám nohy.
Tu a tam se stane, že jsem úplně na dně. Těžký den. Všecko se na mě sesype. Topím se v beznaději. Bolím mě nohy, motá se mi hlava. Sotva se vleču.
Drtí mě představa, že to takhle půjde ještě spoustu let. Nejraději bych to už měl za sebou. Nevidím na krok.
Pak jsou dny, kdy je mi líp.
Potřeboval bych si něco z těch lepších dní nechat na ty horší. Aby to pak nebylo tak zlé.
Nejhorší je, že ani nepoznám, kdy je dobře a kdy zle.
Vleču se, je mi jako v mlýnku na maso a kolikrát až po dlouhé době mi začne docházet, že jsem zas tam, kde to už znám.
Při jedné dlouhé nemoci se mě otec denně ráno ptal jak mi je. Vždy jsem řek: Je mi líp.
Ale to jsi říkal včera taky.
Aspoň vidíš jak mi bylo zle.
Jsem odkázaný na auto. Mám Trabanta, postrach silnic a hlavně řidičů Embéček, které s chutí předjíždím. Hlavně při rozjezdech. Nečekají to.
Občas musím do dílničky v garáži Trabant klubu.
Někdy zjistí, že jde ztuha otáčet volantem. Promažou přední čepy a já mám v prvních zatáčkách problém nevyletět ze silnice jak jde řízení lehce.
Připomíná mi to mé nemoci. Často mi je mizerně. Nemá smysl se tím zabývat. A pak to najednou nejde vůbec.
Od určitého věku mě začaly odvážet sanitky. Podle toho jsem poznal, že je zle. Nedalo se vypozorovat, kdy to přijde.
Využíval jsem čas, když to šlo. Nikdy jsem nevěděl, kdy to zas nepůjde.
V podstatě to byla dobrá příprava na život.
Život se zátěží.
Pod tlakem.
Jednou už jako kazatel, na druhé a poslední farnosti, jsem po nedělním obědě dopíjel poslední kapky z pet láhve. Napadlo mě vysát z ní vzduch. Promáčkla se.
Ještě jsme seděli u stolu. Děti s manželkou mě pozorovaly.
Ještě jsem trochu snížil tlak a pravil: Pod takovýmhle tlakem tu žijeme.
Připadalo mi to jako dobrý vtip.
Ale takový už je život.
Někdy je líp, někdy hůř.
Hloupé je, když si to horší děláme sami.
A ten tlak?
To je vlastně ochrana. Stačí, když se v letadle v devíti stech metrech porouchá regulace a tlak začne klesat. Je zle.
Často jsem se musel přinutit cvičit. Většinou mi pak po cvičení bývalo líp. Byl jsem rád, že jsem se přemohl a říkal si že musím příště cvičit zas. Ale málokdy se mi pak do toho chtělo.
Přesto jsem pořád cvičil.
Po letech jsem se dočetl, že kosmonautům po několika hodinách ve vesmíru začínají atrofovat svaly a o něco později i odvápňovat kosti. A to jsou trénovaní lidé.
Jakoby by byl ideální, vysněný klid začátkem konce.
Lidé, kteří prožili těžké chvíle říkají: Sáhl jsem si na dno. Na samé dno.
Mohu říct: Narodil jsem se na dně. Na dně jsem doma. Jinde to neznám.
Někdo říká: Startoval jsem z nevýhodné pozice.
Mohu říct: Startoval jsem z poslední pozice a měl defekt. Jiné starty a průběhy neznám.
Někteří lidé říkají: Měl jsem smůlu.
Mohu říct: V mém životě šly věci nejhůř jak mohly jít.
A to není můj postřeh.
Když se mi narodil syn, první přírůstek do rodiny, do mé rodiny, která byla roky před tím jasná utopie, dozvěděl jsem se v šest ráno, že je to kluk a o dvě hodiny později, že asi umře.
Dlouholetý kolega z práce a zároveň spolužák z vysoké školy řekl: Ve tvém životě nejde nic bez průserů. Určitě věděl o čem mluví. Znali jsem se tenkrát víc než 10 let.
Když jste dennodenně na dně, nemůžete hnout prstem a musíte každý den zvládnout, hledáte způsoby jak to udělat.
Hledáte hodně usilovně, protože nechcete, aby vás život sešrotoval.
A na hodně věcí přijdete.
Nezarazí vás cesty, které nikam nevedou. Ty už dlouho dobře znáte.
Nepřekvapí vás, že na to nemáte. Protože na to nemáte každou chvíli, vlastně téměř pořád.
Neurazí vás, když se vám něco nepovede a někdo se vám vysměje. Takové maličkosti už taky moc dobře a hodně dlouho znáte.
Nakonec třeba zjistíte, že vlastně máte výhodu.
Výhodu nad těmi, kteří za sebou nemají tak tvrdý trénink jako vy.
Naučíte se projít i tudy, kde jiní cestu nevidí.
Naučíte se číst mezi řádky. Rozumět tomu, co sice mají druzí také před očima, ale jakoby tomu nevěnují pozornost.
Tak to nějak bylo před 42 lety.
Někdy je líp, někdy hůř.
Hloupé je, když si to horší děláme sami.
A ten tlak?
To je vlastně ochrana. Stačí, když se v letadle v devíti stech metrech porouchá regulace a tlak začne klesat. Je zle.
Často jsem se musel přinutit cvičit. Většinou mi pak po cvičení bývalo líp. Byl jsem rád, že jsem se přemohl a říkal si že musím příště cvičit zas. Ale málokdy se mi pak do toho chtělo.
Přesto jsem pořád cvičil.
Po letech jsem se dočetl, že kosmonautům po několika hodinách ve vesmíru začínají atrofovat svaly a o něco později i odvápňovat kosti. A to jsou trénovaní lidé.
Jakoby by byl ideální, vysněný klid začátkem konce.
Lidé, kteří prožili těžké chvíle říkají: Sáhl jsem si na dno. Na samé dno.
Mohu říct: Narodil jsem se na dně. Na dně jsem doma. Jinde to neznám.
Někdo říká: Startoval jsem z nevýhodné pozice.
Mohu říct: Startoval jsem z poslední pozice a měl defekt. Jiné starty a průběhy neznám.
Někteří lidé říkají: Měl jsem smůlu.
Mohu říct: V mém životě šly věci nejhůř jak mohly jít.
A to není můj postřeh.
Když se mi narodil syn, první přírůstek do rodiny, do mé rodiny, která byla roky před tím jasná utopie, dozvěděl jsem se v šest ráno, že je to kluk a o dvě hodiny později, že asi umře.
Dlouholetý kolega z práce a zároveň spolužák z vysoké školy řekl: Ve tvém životě nejde nic bez průserů. Určitě věděl o čem mluví. Znali jsem se tenkrát víc než 10 let.
Když jste dennodenně na dně, nemůžete hnout prstem a musíte každý den zvládnout, hledáte způsoby jak to udělat.
Hledáte hodně usilovně, protože nechcete, aby vás život sešrotoval.
A na hodně věcí přijdete.
Nezarazí vás cesty, které nikam nevedou. Ty už dlouho dobře znáte.
Nepřekvapí vás, že na to nemáte. Protože na to nemáte každou chvíli, vlastně téměř pořád.
Neurazí vás, když se vám něco nepovede a někdo se vám vysměje. Takové maličkosti už taky moc dobře a hodně dlouho znáte.
Nakonec třeba zjistíte, že vlastně máte výhodu.
Výhodu nad těmi, kteří za sebou nemají tak tvrdý trénink jako vy.
Naučíte se projít i tudy, kde jiní cestu nevidí.
Naučíte se číst mezi řádky. Rozumět tomu, co sice mají druzí také před očima, ale jakoby tomu nevěnují pozornost.
Tak to nějak bylo před 42 lety.