Mytí nádobí
Od roku 1975 se modlívám, abych směl „ty letošní“ velikonoce prožít novým, hlubším způsobem. Abych mohl víc pochopit, porozumět o co šlo. Jaký to má dosah do dnešních dnů a do mého života.
Je to nekonečný příběh. Na jeho prozkoumání je život příliš krátký a naše možnosti porozumět příliš nedostatečné.- Na druhou stranu je plně postačující to, co může pochopit každý. Právě „jen to málo“ stačí na nepředstavitelné upokojení a proměnu každého, jakkoli nesnadného života.
Můžeme přemýšlet o lecčems. Například může-li všemohoucí bůh udělat tak těžký kámen, aby ho sám neunes. Může-li takový kámen udělat, dobře. Ale když ho neunese, není všemohoucí. Nemůže-li takový kámen udělat, také není všemohoucí.- Je jasné, že nejde o smysluplnou otázku, ale o logický vtípek.
Naštěstí můžeme mít i otázky, ve kterých nám opravdu o něco jde.
A na ty časem, nebo hned odpověď mít budeme.
Hloubka a dosah velikonočních událostí nás může vždy znovu překvapit a zcela novým způsobem oslovit.- V mém případě se to často stávalo, když jsem byl sám. Býval jsem sám kvůli častým a nemocem a kvůli nedostatku sil. – Zároveň jsem ale prožíval, že nejméně sám jsem, když jsem sám. Od určité doby jsem nikdy nebyl sám.
Později se to zažíval při bohoslužbách. - Hlavně ve věznicích. Při velikonoční večeři Páně s vězni.- Letos to bylo doma při mytí nádobí.- Přestala fungovat myčka a tak se hodila roky stará praxe.
Už za svobodna mě deptalo pomyšlení, že mytí nádobí neoddělitelně patří k životu. Nechtěl jsem zůstat sám a tak jsem se rozhodl tento „balvan odvalit“. Když rodiče a brácha „ztuhli“ u nedělní pohádky, přišla má chvíle. Překonal jsem hluboký odpor a vytratil se do kuchyně. Bydleli jsme ve starším bytě, kuchyně byla přes chodbu a tak jsem mohl nerušeně lovit „bobříka pevné vůle“.
Jedno z prvních milých překvapení bylo, že mytí nádobí není tak hrozné, jak na první pohled vypadá.- Další milé zjištění bylo, že když se chaoticky nakupená halda uspořádá a zbaví zbytků jídla, zmizí další část úděsné reality.- Méně příjemné bylo, dát první použitý talířek, nebo hrneček do prázdného dřezu.- Pochopil jsem, že se nádobí nedá umýt „jednou provždy“, ale musí se mýt pořád, kdykoli je to třeba. A nebo to nechat a čekta, že to „někdo“ udělá. Ale to jsem nechtěl.
Po svatbě se mi tato zkušenost hodila. - Když jsem byl doma, pouštěl jsem se znovu a znovu do této „nic moc práce“. Měla výhodu: fyzicky jsem na ní stačil. Nezvládl bych jiné aktivity. Například nákupy. Umýt nádobí ano.
Přesto pro mě bylo mytí problém. Vydržel jsem stát jen několik minut.
Během let jsem jistil jsem, že „ustojím“ celou dobu mytí, když si kleknu jednou nohou na židli a opřu se čelem o dvířka horní části linky.
Pak přišlo první kázání.- Co se týká fyzických obtíží proběhlo podle důvěrně známého scénáře.- Po dvou třech minutách jsem už stál jen s vypětím všech sil. Nemohl jsem pořádně dýchat. O to hůř se mi mluvilo. Zadrhával jsem se téměř v každé větě. Držel jsem se kazatelny, lilo ze mě, protože jsem měl sako a bylo mi z toho všeho nanic.- Když jsem si později, shodou okolností při mytí nádobí, poslechl nahrávku, bylo to tak hrozné, že se mi z toho chtělo brečet.- Ale nějak převládalo vědomí, že jsem na dobré cestě. Že dělám to, co dělat mám. A že bych měl „odvalit“ i tento balvan.
Na příštím kázání jsem aplikoval důvěrně známou zkušenost. Připravil jsem si za kazatelnu židli a jednou nohou, jako už roky doma, poklekl. Mohl jsem mluvit i dýchat a tak jsem tolik nekoktal.
Od roku 1975 se modlívám, abych směl „ty letošní“ velikonoce prožít novým, hlubším způsobem. Abych mohl víc pochopit, porozumět o co šlo. Jaký to má dosah do dnešních dnů a do mého života.
Je to nekonečný příběh. Na jeho prozkoumání je život příliš krátký a naše možnosti porozumět příliš nedostatečné.- Na druhou stranu je plně postačující to, co může pochopit každý. Právě „jen to málo“ stačí na nepředstavitelné upokojení a proměnu každého, jakkoli nesnadného života.
Můžeme přemýšlet o lecčems. Například může-li všemohoucí bůh udělat tak těžký kámen, aby ho sám neunes. Může-li takový kámen udělat, dobře. Ale když ho neunese, není všemohoucí. Nemůže-li takový kámen udělat, také není všemohoucí.- Je jasné, že nejde o smysluplnou otázku, ale o logický vtípek.
Naštěstí můžeme mít i otázky, ve kterých nám opravdu o něco jde.
A na ty časem, nebo hned odpověď mít budeme.
Hloubka a dosah velikonočních událostí nás může vždy znovu překvapit a zcela novým způsobem oslovit.- V mém případě se to často stávalo, když jsem byl sám. Býval jsem sám kvůli častým a nemocem a kvůli nedostatku sil. – Zároveň jsem ale prožíval, že nejméně sám jsem, když jsem sám. Od určité doby jsem nikdy nebyl sám.
Později se to zažíval při bohoslužbách. - Hlavně ve věznicích. Při velikonoční večeři Páně s vězni.- Letos to bylo doma při mytí nádobí.- Přestala fungovat myčka a tak se hodila roky stará praxe.
Už za svobodna mě deptalo pomyšlení, že mytí nádobí neoddělitelně patří k životu. Nechtěl jsem zůstat sám a tak jsem se rozhodl tento „balvan odvalit“. Když rodiče a brácha „ztuhli“ u nedělní pohádky, přišla má chvíle. Překonal jsem hluboký odpor a vytratil se do kuchyně. Bydleli jsme ve starším bytě, kuchyně byla přes chodbu a tak jsem mohl nerušeně lovit „bobříka pevné vůle“.
Jedno z prvních milých překvapení bylo, že mytí nádobí není tak hrozné, jak na první pohled vypadá.- Další milé zjištění bylo, že když se chaoticky nakupená halda uspořádá a zbaví zbytků jídla, zmizí další část úděsné reality.- Méně příjemné bylo, dát první použitý talířek, nebo hrneček do prázdného dřezu.- Pochopil jsem, že se nádobí nedá umýt „jednou provždy“, ale musí se mýt pořád, kdykoli je to třeba. A nebo to nechat a čekta, že to „někdo“ udělá. Ale to jsem nechtěl.
Po svatbě se mi tato zkušenost hodila. - Když jsem byl doma, pouštěl jsem se znovu a znovu do této „nic moc práce“. Měla výhodu: fyzicky jsem na ní stačil. Nezvládl bych jiné aktivity. Například nákupy. Umýt nádobí ano.
Přesto pro mě bylo mytí problém. Vydržel jsem stát jen několik minut.
Během let jsem jistil jsem, že „ustojím“ celou dobu mytí, když si kleknu jednou nohou na židli a opřu se čelem o dvířka horní části linky.
Pak přišlo první kázání.- Co se týká fyzických obtíží proběhlo podle důvěrně známého scénáře.- Po dvou třech minutách jsem už stál jen s vypětím všech sil. Nemohl jsem pořádně dýchat. O to hůř se mi mluvilo. Zadrhával jsem se téměř v každé větě. Držel jsem se kazatelny, lilo ze mě, protože jsem měl sako a bylo mi z toho všeho nanic.- Když jsem si později, shodou okolností při mytí nádobí, poslechl nahrávku, bylo to tak hrozné, že se mi z toho chtělo brečet.- Ale nějak převládalo vědomí, že jsem na dobré cestě. Že dělám to, co dělat mám. A že bych měl „odvalit“ i tento balvan.
Na příštím kázání jsem aplikoval důvěrně známou zkušenost. Připravil jsem si za kazatelnu židli a jednou nohou, jako už roky doma, poklekl. Mohl jsem mluvit i dýchat a tak jsem tolik nekoktal.
A nemusel jsem myslet jen na to, kdy se složím, ale i na to co bych měl říct a jak to říct co nejlíp. Z pohledu posluchačů židle nepůsobila rušivě. Téměř nebyla vidět. - Takto jsem kázal víc než deset let. - Připadalo, že musím „pokleknout“, sklonit se před Bohem i před lidmi, abych „obstál“.
Koncem roku 1999 jsem přestával stát i chodit. - Další rok jsem byl na čtyřech operacích. Následovala usilovná rehabilitace.- Obojí, operace, pooperační stavy i rehabilitace byl pořádný „balvan, který také bylo nutné odvalit“. - Zůstaly šrouby v kolenou. Pokleknout už nešlo. Jen stát. Nejdřív s oporou, později bez ní.- To byl začátek nové éry. Čtyřicet let deformované nohy už byla jen historie. Ale zůstaly nenahraditelné zkušenosti s „odvalováním, neodhalitelných, hrůzu a beznaději nahánějících balvanů“.
Uběhlo 12 let.- Blíží se velikonoce, mořím se s dalším „depky nahánějícím balvanem“ a do toho se rozbila myčka. - Uvědomil jsem si mnoho věcí. Při mytí stojím. Netečou mi bublinky do rukávů. - Ožily vzpomínky z doby, kdy jsem nevěděl co bude. Kdy se mil život žil hodně obtížně. Z doby, kdy jsem viděl budoucnost v tak nepříjemném světle, že jsem o ní už ani moc nestál a chtěl jsem ten nesmysl raději ukončit. Z doby, kdy jsem neměl jsem v „rukou nic“.
Ale něco mě provázelo.- Naděje. Občas malinká, přehlédnutelná, občas obrovská, vybuchující jak novoroční arzenál zábavné pyrotechniky. - Tato naděje byla velmi konkrétní. A co bylo nové, časem nevyprchala. Bylo to vědomí, že Bůh může hodně věcí změnit. Rozhodl jsem se to zkusit. Když to nevyjde, mohu „ukončení“ provést vždycky.
Po téměř čtyřiceti letem je mnoho věcí vyřešeno. Mnoho, ne vše. Ale díky Bohu za vše, co vyřešené je. - Zmizelo depresivní vnímání budoucnosti. Zůstala naděje, že Bůh může a chce ještě mnoho „dát“ a „změnit k dobrému“.
Desítky let prožívám dobré věci, o kterých jsem kdysi ani nesnil. Ani jsem nemohl. - I naše sny vychází z něčeho, o čem víme, co jsem viděli, o čem jsem slyšeli, nebo četli. - Naše sny nemohou „překročit náš vlastní stín“, náš zaběhlý způsob myšlení a představ. Přesto můžeme nečekaně prožít a trvale prožívat něco, co je lepší, než všechny naše sny.
A to se stávalo.- Připadlo mi, jakoby mě Bůh přenesl někam, kde to bylo fajn a kam jsem se pak chtěl znovu dostat. Připadalo mi, jako by mě Bůh na čas nechal prožívat něco nového, co pak skončilo.- Ale bytostná zkušenost toho co jsem prožil zůstala. Zůstala touha prožívat to, co jsem zažil. – Někdy hned, někdy o něco později, jsem věděl, co proto mám udělat. Rodívalo se ujištění, že to a to mám opravu udělat. Bývalo mi jasné, co bych měl změnit. Co začít, s čím přestat.
Šlo o bytostné ujištění, že nejde o „fantazírování“, ale o výzvu. - Jakoby Boží opakovanou, povzbuzující a laskavou výzvu, toužím-li potom co jsem poznal, chci-li může se to stát.- Chtěl jsem.
Letošní velikonoční vzpomínky se vybavily při všední události. - V mém životě však o všední událost nešlo. Šlo o jeden obrovský „odvalený kámen z mého hrobu“ a nové životní zkušenosti, které následovaly.
Začalo to mytím nádobí. Rozhodnutím změnit neradostný výhled. Šlo o nadějí, který nemizela.- Ale když už je vám 44 let a víte, že jste se narodili jako zdravé dítě... že jste do tří let jste byli zdraví... už se na to nepamatujete, jen pár fotek z té doby... kdy při mytí nádobí nemůžete stát a bublinky vám čtvrt století stékají po rukou do rukávů... kdy přestáváte chodit i tak mizerně jak do dosud od dětství šlo... a kdy od lékařů víte, že už to lepší nebude... A pak se stane nemožné. Na to se hned tak nezapomíná...
A pak se rozbije myčka... - Musíte odložit rozdělanou práci... a uvědomíte si, co všechno dobrého se stalo, přesto, že se to podle profíků stát nemohlo... a to je povzbuzující i kvůli těm dalším balvanům, kterých se děsíte, ale přesto je valíte... Dál.
Koncem roku 1999 jsem přestával stát i chodit. - Další rok jsem byl na čtyřech operacích. Následovala usilovná rehabilitace.- Obojí, operace, pooperační stavy i rehabilitace byl pořádný „balvan, který také bylo nutné odvalit“. - Zůstaly šrouby v kolenou. Pokleknout už nešlo. Jen stát. Nejdřív s oporou, později bez ní.- To byl začátek nové éry. Čtyřicet let deformované nohy už byla jen historie. Ale zůstaly nenahraditelné zkušenosti s „odvalováním, neodhalitelných, hrůzu a beznaději nahánějících balvanů“.
Uběhlo 12 let.- Blíží se velikonoce, mořím se s dalším „depky nahánějícím balvanem“ a do toho se rozbila myčka. - Uvědomil jsem si mnoho věcí. Při mytí stojím. Netečou mi bublinky do rukávů. - Ožily vzpomínky z doby, kdy jsem nevěděl co bude. Kdy se mil život žil hodně obtížně. Z doby, kdy jsem viděl budoucnost v tak nepříjemném světle, že jsem o ní už ani moc nestál a chtěl jsem ten nesmysl raději ukončit. Z doby, kdy jsem neměl jsem v „rukou nic“.
Ale něco mě provázelo.- Naděje. Občas malinká, přehlédnutelná, občas obrovská, vybuchující jak novoroční arzenál zábavné pyrotechniky. - Tato naděje byla velmi konkrétní. A co bylo nové, časem nevyprchala. Bylo to vědomí, že Bůh může hodně věcí změnit. Rozhodl jsem se to zkusit. Když to nevyjde, mohu „ukončení“ provést vždycky.
Po téměř čtyřiceti letem je mnoho věcí vyřešeno. Mnoho, ne vše. Ale díky Bohu za vše, co vyřešené je. - Zmizelo depresivní vnímání budoucnosti. Zůstala naděje, že Bůh může a chce ještě mnoho „dát“ a „změnit k dobrému“.
Desítky let prožívám dobré věci, o kterých jsem kdysi ani nesnil. Ani jsem nemohl. - I naše sny vychází z něčeho, o čem víme, co jsem viděli, o čem jsem slyšeli, nebo četli. - Naše sny nemohou „překročit náš vlastní stín“, náš zaběhlý způsob myšlení a představ. Přesto můžeme nečekaně prožít a trvale prožívat něco, co je lepší, než všechny naše sny.
A to se stávalo.- Připadlo mi, jakoby mě Bůh přenesl někam, kde to bylo fajn a kam jsem se pak chtěl znovu dostat. Připadalo mi, jako by mě Bůh na čas nechal prožívat něco nového, co pak skončilo.- Ale bytostná zkušenost toho co jsem prožil zůstala. Zůstala touha prožívat to, co jsem zažil. – Někdy hned, někdy o něco později, jsem věděl, co proto mám udělat. Rodívalo se ujištění, že to a to mám opravu udělat. Bývalo mi jasné, co bych měl změnit. Co začít, s čím přestat.
Šlo o bytostné ujištění, že nejde o „fantazírování“, ale o výzvu. - Jakoby Boží opakovanou, povzbuzující a laskavou výzvu, toužím-li potom co jsem poznal, chci-li může se to stát.- Chtěl jsem.
Letošní velikonoční vzpomínky se vybavily při všední události. - V mém životě však o všední událost nešlo. Šlo o jeden obrovský „odvalený kámen z mého hrobu“ a nové životní zkušenosti, které následovaly.
Začalo to mytím nádobí. Rozhodnutím změnit neradostný výhled. Šlo o nadějí, který nemizela.- Ale když už je vám 44 let a víte, že jste se narodili jako zdravé dítě... že jste do tří let jste byli zdraví... už se na to nepamatujete, jen pár fotek z té doby... kdy při mytí nádobí nemůžete stát a bublinky vám čtvrt století stékají po rukou do rukávů... kdy přestáváte chodit i tak mizerně jak do dosud od dětství šlo... a kdy od lékařů víte, že už to lepší nebude... A pak se stane nemožné. Na to se hned tak nezapomíná...
A pak se rozbije myčka... - Musíte odložit rozdělanou práci... a uvědomíte si, co všechno dobrého se stalo, přesto, že se to podle profíků stát nemohlo... a to je povzbuzující i kvůli těm dalším balvanům, kterých se děsíte, ale přesto je valíte... Dál.